„Zlom vaz“ – to staré mafiánské varování…

Nyní se rozumí, že „už nehrajeme šachy“. Už neexistují žádná pravidla.

Trumpovo ultimátum Íránu? Plukovník Doug Macgregor přirovnává Trumpovo ultimátum Íránu k ultimátu, které Rakousko-Uhersko dalo Srbsku v roce 1914: Nabídku, která „nemohla být odmítnuta“. Srbsko přijalo devět z deseti požadavků. Jeden však odmítlo – a Rakousko-Uhersko mu okamžitě vyhlásilo válku.

Dne 4. února, krátce po své inauguraci, podepsal prezident Trump prezidentské memorandum o národní bezpečnosti (National Security Presidential Memorandum, NSPM); tedy právně závaznou směrnici, která vládním agenturám ukládá provést přesně stanovené kroky.

Požaduje, aby Íránu byla odepřena jaderná zbraň; aby mu byly odepřeny mezikontinentální rakety a aby mu byly odepřeny i další schopnosti v oblasti asymetrických a konvenčních zbraní. Všechny tyto požadavky jdou nad rámec Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a stávajícího JCPOA. Za tímto účelem NSPM nařizuje vyvinout maximální hospodářský tlak; aby ministerstvo financí USA jednalo tak, aby vývoz íránské ropy klesl na nulu; aby se USA zasadily o spuštění zpětné účinnosti sankcí podle JCPOA; a aby byl neutralizován „zhoubný vliv Íránu v zahraničí“ jeho „zmocněnci“.

V říjnu vyprší lhůta pro zpětné uvalení sankcí OSN, takže na splnění procedurálních požadavků pro zpětné uvalení sankcí je málo času. To vše naznačuje, proč Trump a izraelští představitelé uvádějí jaro jako konečný termín pro dojednání dohody.

Zdá se, že Trumpovo ultimátum Íránu posouvá USA na cestu, na níž je jediným výsledkem válka, jako tomu bylo v roce 1914 – výsledek, který nakonec vyvolal 1. světovou válku.

Může jít jen o Trumpovo blufování? Je to možné, ale zní to, jako by Trump vydával právně závazné požadavky, u nichž musí očekávat, že nemohou být splněny. Přijetí Trumpových požadavků by Írán přinejmenším vykastrovalo a zbavilo jeho suverenity. V těchto požadavcích je také implicitně obsažen „tón“, který je výhrůžkou a očekáváním změny režimu v Íránu jako jejího výsledku.

Může to být Trumpovo chvástání, ale prezident má v této otázce „formu“ (přesvědčení z minulosti). V otázce Íránu se bez ostychu přiklonil k Netanjahuově linii, že JCPOA (nebo jakákoli dohoda s Íránem) je „špatná“. V květnu 2014 Trump na Netanjahuův pokyn odstoupil USA od JCPOA a místo toho vydal Íránu nový soubor 12 požadavků – včetně trvalého a ověřitelného opuštění jaderného programu na věčné časy a zastavení veškerého obohacování uranu.

Jaký je rozdíl mezi těmito dřívějšími Trumpovými požadavky a požadavky z letošního února? V podstatě jsou stejné, až na to, že dnes říká: Pokud Írán „neuzavře dohodu, dojde k bombardování. Bude to bombardování, jaké ještě nikdy neviděli“.

Je tu tedy jak historie, tak skutečnost, že Trump je – přinejmenším v této otázce – obklopen nepřátelským spolkem izraelských prvovoličů a superjestřábů. Witkoff tam je, ale je špatně fundovaný v problematice. I Trump se projevil prakticky totalitně, pokud jde o jakoukoli kritiku Izraele v amerických akademických kruzích. A v Gaze, Libanonu a Sýrii plně podporuje Netanjahuovu krajně pravicovou provokativní a expanzivní agendu.

Tyto současné požadavky týkající se Íránu jsou rovněž v rozporu s posledním výročním hodnocením hrozeb amerických zpravodajských služeb z 25. března 2025, podle něhož Írán NEVYRÁBÍ jadernou zbraň. Toto zpravodajské hodnocení je fakticky ignorováno. Několik dní před jeho zveřejněním Trumpův poradce pro národní bezpečnost Mike Waltz jasně prohlásil, že Trumpova administrativa usiluje o „úplnou likvidaci“ íránského jaderného programu: „Írán se musí vzdát svého programu způsobem, který uvidí celý svět,“ řekl Waltz. „Je načase, aby Írán zcela odstoupil od své touhy mít jadernou zbraň“.

Na jedné straně se zdá, že za těmito ultimáty stojí prezident, kterého „naštvala a rozčílila“ neschopnost ukončit válku na Ukrajině téměř okamžitě – jak se nejprve domníval – spolu s tlakem ze strany rozhořčeného Izraele a nestálého Netanjahua na zhuštění časového harmonogramu pro rychlé „doražení“ íránského „režimu“ (který prý nikdy nebyl slabší). To vše proto, aby Izrael mohl normalizovat vztahy s Libanonem – a dokonce i se Sýrií. A s Íránem, který je údajně „vyřazen z provozu“, pokračovat v realizaci projektu Velkého Izraele, který má být normalizován na celém Blízkém východě.

Což na druhé straně umožní Trumpovi realizovat „dlouho očekávaný“ velký obrat k Číně. (A Čína je energeticky zranitelná – změna režimu v Teheránu by z čínského pohledu znamenala katastrofu).

Aby bylo jasno, musí být zavedena i Trumpova strategie vůči Číně, aby bylo možné prosadit Trumpovy plány na obnovení rovnováhy finančního systému. Pokud by se totiž Čína cítila v obležení, mohla by se stát kořistí Trumpovy reorganizace amerického a globálního finančního systému.

Deník Washington Post informuje o „tajné“ zprávě Pentagonu, podle níž je „Čína [nyní] jedinou hrozbou pro ministerstvo, [spolu] s popíráním čínského fait accompli obsazení Tchaj-wanu – a zároveň brání americkou vlast“.

Podle memoranda Pentagonu bude „konstrukce plánování sil“ (koncepce toho, jak bude Pentagon budovat ozbrojené složky a zajišťovat jejich zdroje, aby mohly čelit vnímaným hrozbám) při plánování nepředvídaných událostí pro případ války velmocí brát v úvahu pouze konflikt s Pekingem, přičemž hrozba ze strany Moskvy zůstane z velké části na evropských spojencích.

Trump chce být dostatečně silný, aby mohl Číně vojensky vyhrožovat, a proto chce, aby Putin urychleně souhlasil s příměřím na Ukrajině, aby se vojenské zdroje mohly rychle přesunout do čínského divadla.

Při svém letu zpět do Washingtonu minulou neděli večer Trump zopakoval svou rozmrzelost vůči Putinovi, ale dodal: „Nemyslím si, že by ustoupil od svého slova, znám ho už dlouho. Vždy jsme spolu vycházeli dobře“. Na otázku, kdy chce, aby Rusko přistoupilo na příměří, Trump odpověděl, že existuje „psychologická lhůta“ – „pokud si budu myslet, že nás pošťuchují, nebudu z toho mít radost“.

Trumpovo hašteření s Ruskem v sobě možná nese prvek televizní reality show. Pro své domácí publikum potřebuje být vnímán jako ten, kdo přináší „mír skrze sílu“ – aby si udržel zdání alfa-samce, aby se pravda o jeho nedostatečném vlivu na Putina nestala pro americkou veřejnost a pro svět příliš zjevnou.

Částečným důvodem Trumpovy frustrace může být i jeho kulturní utváření jako newyorského podnikatele; že dohoda spočívá v tom, že nejprve je třeba jednání ovládnout a pak rychle „rozdělit rozdíl“. Takto však diplomacie nefunguje. Transakční přístup také odráží hluboké koncepční nedostatky.

Proces ukrajinského příměří uvázl na mrtvém bodě nikoliv kvůli ruské neústupnosti, ale spíše proto, že Trumpův tým rozhodl, že dosažení urovnání na Ukrajině je možné nejprve prostřednictvím trvání na jednostranném a okamžitém příměří – aniž by byla zavedena dočasná správa, která by umožnila volby na Ukrajině, ani aniž by byly řešeny základní příčiny konfliktu. A za druhé proto, že Trump přispěchal, aniž by si vyslechl, co Rusové říkají.

Nyní, když skončily počáteční zdvořilosti a Rusko otevřeně říká, že současné návrhy na „příměří“ jsou prostě nedostatečné a nepřijatelné, Trump se rozčílil a vyjel na Putina s tím, že 25% cla na ruskou ropu mohou nastat KAŽDÝM okamžikem.

Putinovi i Íránu nyní běží „lhůty“ (v Putinově případě „psychologické“), aby Trump mohl pokračovat v důvěryhodném vyhrožování Číně, aby se brzy dohodla – protože globální ekonomika se už nyní kymácí.

Trump dýmí a plive oheň. Snaží se věci uspíšit tím, že dělá velkou show s bombardováním Hútíů a chlubí se, že byli tvrdě zasaženi, přičemž mnoho hútíjských vůdců bylo zabito. Taková bezcitnost vůči úmrtím jemenských civilistů však trapně zapadá do jeho proklamovaného srdceryvného soucitu s tisíci „šikovných“ ukrajinských mladých mužů, kteří zbytečně umírají na frontových liniích.

Vše se stává televizní realitou.

Trump vyhrožuje Íránu „bombardováním, jaké ještě nikdy neviděl“ kvůli ultimátu, které pravděpodobně nebude možné splnit. Jednoduše řečeno, tato hrozba (která zahrnuje i možné použití jaderných zbraní) není vyslovena proto, že Írán představuje hrozbu pro USA. Nepředstavuje. Je však podána jako možnost. Plán; „věc“ klidně položená na geopolitický stůl a určená k šíření strachu. „Města plná dětí, žen a starců, kteří mají být zabiti: To není morálně špatné. Ne válečný zločin“.

Ne. jen „realita“, že Trump považuje íránský jaderný program za existenční hrozbu pro Izrael. A že USA jsou odhodlány použít vojenskou sílu k odstranění existenčních hrozeb pro Izrael.

To je jádro Trumpova ultimáta. Vděčí za to skutečnosti, že je to Izrael – nikoli Amerika a nikoli americká zpravodajská komunita -, kdo považuje Írán za existenční hrozbu. Profesor Hudson, který hovoří s přímou znalostí pozadí politiky (viz zde a zde), říká: „NEJDE jen o to, že Izrael, jak ho známe – musí být bezpečný a chráněný a zbavený terorismu“. To je „linie“ Trumpa a jeho týmu; to je také narativ Izraele a jeho příznivců. „Ale mentalita [za ní] je jiná,“ říká Hudson.

Existují asi 2-3 miliony Izraelců, kteří se považují za předurčené k ovládnutí celého území, kterému dnes říkáme Blízký východ, Levanta, které někteří nazývají Západní Asie – a jiní „Velký Izrael“. Tito sionisté věří, že jsou pověřeni Bohem, aby tuto zemi zabrali – a že všichni, kdo se jim staví na odpor, jsou Amálekové. Věří, že Amálekové jsou sžíráni nepřekonatelnou touhou zabíjet Židy, a proto by měli být vyhlazeni.

V Tóře je zaznamenán příběh o Amálekovi: Parsat Ki Teitzei, kdy Tóra říká, machoh timcheh et zecher Amalek – že musíme vymazat Amálekovu památku. „Každý rok jsme [Židé] povinni číst – ne o tom, jak Bůh zničí Amáleka – ale o tom, jak máme Amáleka zničit my“. (Ačkoli mnozí Židé si lámou hlavu, jak tuto micvu sladit se svými zakořeněnými protikladnými hodnotami soucitu a milosrdenství).

Toto přikázání v Tóře je ve skutečnosti jedním z klíčových faktorů, které stojí u kořenů izraelské posedlosti Íránem. Izraelci vnímají Írán jako kmen Amáleků, který se chystá vyvraždit Židy. Žádná dohoda, žádný kompromis proto není možný. Jde samozřejmě také o strategickou výzvu Íránu (byť sekulární) izraelskému státu.

A to, co učinilo Trumpovo ultimátum z pohledu Washingtonu tak naléhavým – kromě úvah o čínském pivotu -, bylo zavraždění Sajjida Hasana Nasralláha. Tento atentát znamenal velký posun v americkém myšlení, protože předtím jsme žili v éře opatrné kalkulace; postupných kroků po žebříčku eskalátorů. Nyní se chápe, že „už nehrajeme šachy“. Už neexistují žádná pravidla.

Izrael (Netanjahu) jde po čertech na všech frontách, aby zmírnil rozpory a zmatky doma v Izraeli zažehnáním íránské fronty – i když tento postup může dost dobře ohrozit zničení Izraele.

Tato druhá perspektiva znamená pro zakořeněné struktury hlubokého státu tu nejčervenější z „červených linií“.

AUTOR: Alastair Crooke

Výběr, Překlad: Ivana Kollárová, CZ24.news

ZDROJ